Moje utkaná cesta

Dodnes mám v dílně židličku, kterou vyrobil můj děda stolař.
Sedávaly jsme na ní se stařenkou Hovořákovou a čekaly, až vykyne těsto na vdolky. U nás se nikdy neříkalo frgále, u nás se pekly vždycky vdolky.
Stařenka mi všelicos z dřívějška vyprávěla. Mně se nejvíc líbilo povídání, jak mívala doma stroj na valašské bílé přízové podkolenky  a  nebo  jak  u strýčka v Johanovej (Janová u Vsetína) klapal tkalcovský stav. Odjakživa jsem měla poctivé řemeslo a mozolnaté ruce před očima. A v sobě touhu něco z toho zkusit. Plést košíky? Točit keramiku? Paličkovat? Umím všechno a pořádně skoro nic…
No a když jsme vezli ze slovenské Oravy tkané koberce z našeho obnošeného oblečení, bylo mi to ve vteřině naprosto jasné. Celé to hledání bylo u konce.. nebo vlastně na začátku. Zkrátka: chci si udělat svůj koberec, podle barev, které se líbí mně. Chci, aby klapal stav u nás..to je ono. Skládat barvy, materiály, hrát si s proužky. Podle svého.
V roce 2005 jsem si koupila první velký tkalcovský stav, pak další a další. Dnes jich mám už sedm – s různou šířkou osnovy, abych mohla tkát koberce i menší prostírky a běhouny.
Mám jen dvě ruce…a ty neumí odpočívat. Když nic nedělám, bolí mě. No ony mě vlastně bolí i od práce, ale je to lepší, než kdyby necítily nic. Už je mám taky mozolnaté.
Víte, to musí mít člověk v sobě – miluji vůni stodol, chlévů a starých chalup. Když do toho světa chcete vejít, musíte překročit vysoký práh – to je ta hranice do starodávných časů. Skloníte hlavu před nízkým dveřním trámem – to je poklona, projev úcty, pozdrav řemeslu, tradicím, našim předkům.
A tkaní do našeho života patří od pradávna.
Od těch starých dveří chalupy vedl koberec z hadříků až do kuchyně.
Do světničky. Domů.
Kobereček vede vaše kroky k cíli…a to je i má cesta.
Tak to cítím. 
 
 

 

 

 

Jubilejní 40.číslo vlastivědné revue Valašsko – Muzeum regionu Valašsko – rozhovor str.29 

Pohádka o „Pilné tkadleně“ 

Bylo nebylo… určitě znáte známý začátek snad všech pohádek. Jednou z nich je i ta o Zlaté přadleně. Ta si svou skromnou povahou, pečlivou prací a šikovnýma rukama získala srdce pohádkového prince. A zase v jiném království žije tkadlena… A není to obyčejná tkadlena, je to Pilná tkadlena. Ano, opravdu s velkým „P“. Začněme ale pěkně od začátku, sedím v dílně u tkalcovského stavu na staré židličce, kde paní Petra jako malá sedávala se svou stařenkou a naslouchala povídání o zašlých časech… Právě na ní, na stoličce od staříčka stolaře, se zrodila láska a úcta k řemeslům našich předků, která se životem Pilné tkadleny vine jako červená nitka.

Paní Petro, kde se vlastně vzala Pilná tkadlena?

Stařenka Hovořáková mi tu pohádku o Zlaté přadleně často četla – jako malá jsem u ní bývala „na hlídání“, nebo jen tak „jdu k babičce“. Bydleli jsme totiž v jednom domě – jen o poschodí výše. Ten dům postavili naši staříčci vlastníma rukama, aby jim ho jiní vzali, ale to je zase jiné drama. Ze všeho nejvíc mě zajímala ta část pohádky, kde přadlenu zavřeli do hladomorny – to musel být strašný trest. Já totiž bez jídla nevydržím ani dvě hodiny – teda vydržím, ale to nevydrží pak nikdo se mnou. Kolikrát se stalo, že stařenka usnula mezi čtením – úplně přesně vím, že jsem brala pohádkovou knížku do ruky sama a předříkávala, slovo od slova, jako bych opravdu uměla číst. Byla to moje nejoblíbenější pohádka. Nemohla jsem vědět, že upředené nitě se stanou součástí mého dospělého života. Když tkaní předvádím na některé z akcí, hodně lidí si práci přadleny a tkadleny plete. A na to číhám a s radostí poučuji: „Byla jednou jedna zlatá přadlena s kolovratem a Pilná tkadlena s tkalcovským stavem.“
Moje maminka mi v první třídě napsala do památníčku: Buď vždycky pilná jako včelička…a pak bylo osudové vzít si pana Pilného za muže. I když nám láska nevydržela, každé jiné příjmení by nebylo to pravé. A nejsem tak troufalá, abych o sobě tvrdila jen tak, že jsem pilná. Moc náhod najednou, že? ☺

Poprvé jsme se setkaly na kurzu pletení proutěných košíků, Vás si však již dávno získaly ručně tkané koberce. Proč právě ony?

Na to je jednoduchá odpověď. Protože to hodně přibývá a brzy vidíte výsledek. ☺ Myslím, že každý člověk by měl mít nějaké plány – čím se živit, čím se bavit, čím nepromarnit svůj čas. Moc se mi líbila keramika – tento sen se mi splnil v rámci mé profese – vedu ve škole keramickou dílnu. Pak jsem chtěla paličkovat, ale to je tak titěrná záležitost, že se k mé hyperaktivní povaze nehodí. Na tkaní jsem pomýšlela, ale kde jen tak pořídit tkalcovský stav, když ten v rodině od stařenky spálili, jako nepotřebný krám… Jako mnoho z nás jsme ale posílali obnošené oblečení na slovenskou Oravu, kde nám hodná paní koberce tkala…, měli
jsme je všude. A moc mě bavilo hledat pyžamo, šlapkáče, zástěru, šaty, košili v těch barevných pruzích. A pak to zkrátka všechno zapadlo do sebe – našla jsem si výrobce stavů. Nechala si poradit, jak navázat osnovu a postupně zabrala materiálem všechna prázdná místa našeho domu. Někdy v noci mám sny, že plavu v barevných klubíčkách jako strýček Skrblík ve zlatých mincích. Baví mě skládat barvy a hrát si na barevnou cestičku – jablíčkovou, podzimní, duhovou – kobereček je přece cestička, odněkud někam a zase zpátky. No a pak mám v hlavě pořád husí hejno. Třeba se mi splní i tento sen. ☺

Pojďme zpátky do minulosti. Kdy a v jaké podobě se ručně tkané koberce na Valašsku zabydlely?

Podle dostupných historických materiálů, na které tedy nejsem odborník, ale spíš mě zajímalo, co lidem o tkaní a tkalcovství říkat, jsou ručně tkané koberečky jakoby posledním krokem před koncem podomáckého tkaní vůbec. Že se tkalo plátno a sukno skoro v každé chalupě a značná část takto zpracované lněné úrody nebo ovčí vlny se musela odevzdávat, je asi všeobecně známé. Výrobu těchto lněných a vlněných tkanin převzaly továrny – století páry a vynálezy tkalcovských stavů na parní a elektrický pohon znamenaly konec podomácké výroby chalupníků, pasekářů. Zbyly tkalcovské stavy. Na nich tkalci zpracovávali tkaniny pro svou potřebu. Z tkanin a oděvů, které byly vyřazeny z běžného užívání, se staly koberečky.
Osnova zůstala lněná nebo vlněná, později levná bavlněná a útek byly právě proužky starých košil a podobně. V knížce Děti z Bullerbynu je popisováno, jak maminka střádá každý kousek vyřazené textilie, aby mohla dcerce utkat kobereček do nového pokojíčku. To mi leží v hlavě od dětství – střádala, nic nevyhodila. A i když příběh dětí není od nás, ale ze švédského venkova, myslím, že jako příklad je skvělý. Také je zajímavé, že tkalci byli převážně muži, zatímco ženy připravovaly přízi předením na kolovratu a obstarávaly všechny ostatní
potřebné práce kolem.

Takže i Vy tkáte z vyřazených textilií a řečeno dnešním jazykem zrecyklujete doslova vše? 

Říká se tomu nějakým složitým anglickým výrazem, ale já si ho nejsem schopná zapamatovat –prostě zpracovávám výrobní a spotřebitelský textilní odpad. Pokud je materiálem spotřebitelský textil, můžete u nás na zahradě vidět celé léto barevné hromady, jako v třídící lince. A pak na šňůrách vlající oranžové, žluté, zelené, strakaté povlečení, prostěradla, závěsy, ubrusy. Tato doba je pro mě rájem. Miluju pohled na plnou zahradu voňavého prádla! „Jedu“ na dvě pračky a myslím, že bych mohla některému z výrobců praček dělat zkušební pradlenu.

Cestou kolem Vašeho domu na Novém Hrozenkově si ale také nelze nevšimnout sušících se lněných snopů…

Ano, jsou tam a ještě chvilku vydrží, než se najde chvíle na další zpracování. To byl takový pokus, jestli bychom uměli pěstovat přadný len v horských podmínkách na vypůjčeném kousku pole. Dokázali jsme to, ale bohužel nemáme kde pokračovat – to až budeme mít náš statek. Jednou. Ale lámačku na len i kolovrat už mám! ☺

Navazujete na rodinnou tradici?

Dá se to tak říct. Z vyprávění vím, že u stařenky v rodině tkali odjakživa. A stařenka vyráběla bílé valašské přízové podkolenky na stroji, který je nenávratně pryč. A přeneseně navazuji na stařenčinu oblíbenou průpovídku: „Opravdu, neslíbím vám to, mám toho moc, ….a kdy byste si pro ně přišli?“ Ona totiž paní Hovořáková byla vyhlášená pekařka vdolků a měla opravdu plno objednávek. A neuměla říct ne. Často na to myslím, když někomu říkám, že opravdu toho mám moc…a kdy si přijdete? ☺

Ke kraji svých předků máte velmi blízko, promítá se to i do Vaší tvorby?

Myslím, že ano. I když v moderním barevném pojetí. Pro mě je důležité zachování tradičního postupu.

Své umění si nenecháváte jen pro sebe, ale pořádáte i kurzy. 

Nevím, jestli zrovna umění, ale tak nějak cítím, že je důležité lidem ukázat, že to není jen takové přehazování osnovy sem a tam. Na kurzech začínáme pěkně od začátku, stříháním látky na proužky. Ono totiž tkaní je opravdu už pak jako dovolená. Nejhorší na čas a dřinu jsou přípravy. Je pro mě překvapivé sledovat, jak těžké je třeba stříhat rovně. Ale abych nebyla moc přísná, klepu na dřevo, všechny naše kurzistky byly šikovné a odnesly si domů svůj první kobereček. Je milé se s nimi loučit a vidět, že nelitují ani peněz ani času.

Ve Vaší dílně je hned několik stavů. Všechny asi nebudou jen na koberce, nebo ano? 

Tři stavy jsou primárně určené na koberce nebo prostírky, na ty si nenechám sahat. Další dva jsou do zálohy, na třech učím na kurzech a jeden máme na hraní – tkají se na něm vlněné šály a tak podobně.

Ačkoliv moje další otázka patří spíš na jiné místo našeho časopisu, nedá mi to se nezeptat: čím je pro Vás Valašsko? 

Můžu bez dalších komentářů? ☺ To by byly romány!
Seřazeno podle mé oblíbenosti: Selský rozum. Vůně kravského a ovčího hnoje. Mravenčí kopky a mateřídouška. Z kopce a do kopce. Paseky, které už asi nikdo nehledá. Elektrické ohradníky a moje nářky: to nepřeskočím…, to nepodlezu…, tam se nedostaneme. Houfy udivených dovolenkářů s frgálem v ruce – helééé, nejsou todle ti Valaši? Helééé, asi ovcééééééééééééé nééé? Uřvanci na cyklostezce – ti němí prominou. Lesy, co tu před 40 lety nebyly a za 10 let opět nebudou. Zbořené dřevěnice a místo nich domy. Prý krásné.
Tenkrát slib daný rukou byl zkrátka napořád.
Bývalo tady tak nějak lépe, tišeji, skromněji, pokorněji…nebo jsme byli jiní my?

Pracujete jako vychovatelka ve školní družině – z mého pohledu se jedná o úžasné a vzájemně inspirující spojení. Je tomu skutečně tak – a daří se Vám pro tvořivou práci, potažmo přímo stará řemesla, nadchnout své žáky? 

Je to úžasné. Můj muž mi říká, že jsem kvočna. Stačí tři dny bez dětí a jsem nesvá ( teda říká to jinak, ale taková slova jsou zakázaná) …na dovolené přitahuju všechna mláďata a ke konci pobytu kdekoliv mám „svou drůžu“. Zážitky nepřenosné a nesdělitelné. A jestli jsou nadšení? Snad stejně, jako já… Zrovna teď máme ve třídě kolíkové stávky a na zítřejší ohlášené hospitaci pana inspektora prostě tkaní nemůže chybět. Uvidíme, jak si povede ☺! 

Paní Pilná, moc děkuji za rozhovor. A také za to, že patříte k těm „srdcařům“, díky kterým není Valašsko pouhým prázdným slovem, ale stále žije! 

Ivana Spitzer Ostřanská 

A zatímco jsme si spolu s Pilnou tkadlenou povídaly, smály se a vzpomínaly, jen tak mimochodem, s lehkostí a řemeslným fortelem, vznikla další barevná cestička…

květen 2018 

4 komentáře u „Moje utkaná cesta“

  1. Nové stránky! Krásně zpracováno, co tkadlenka dostala do vínku. Přeji, ať se dílo daří a přináší radost nejen autorce, ale mnoha, mnoha lidem!

  2. Dnes jsme meli stesti a pani tkadlenku jsme potkali v Arboretu Novy dvur.Musim se poklonit nad takovym umenim.Neuveritelne nadherne veci,krasna prace.Hezci koberce jsem snad nevidela.A dostala jsem od manzela nadhernou tkanou kabelku 🙂 Moc dekuji a preji Vam spoustu krasnych dni!

  3. Děkujeme za příjemné setkání u tkaní a pochvalu, Vám i celé rodině hodně zdraví a úspěchu v životě. P.

Napsat komentář