Moje utkaná cesta

Dodnes mám v dílně židličku, kterou vyrobil můj děda stolař.
Sedávaly jsme na ní se stařenkou Hovořákovou a čekaly, až vykyne těsto na vdolky. U nás se nikdy neříkalo frgále, u nás se pekly vždycky vdolky.
Stařenka mi všelicos z dřívějška vyprávěla. Mně se nejvíc líbilo povídání, jak mívala doma stroj na valašské bílé přízové podkolenky  a  nebo  jak  u strýčka v Johanovej (Janová u Vsetína) klapal tkalcovský stav. Odjakživa jsem měla poctivé řemeslo a mozolnaté ruce před očima. A v sobě touhu něco z toho zkusit. Plést košíky? Točit keramiku? Paličkovat? Umím všechno a pořádně skoro nic…
No a když jsme vezli ze slovenské Oravy tkané koberce z našeho obnošeného oblečení, bylo mi to ve vteřině naprosto jasné. Celé to hledání bylo u konce.. nebo vlastně na začátku. Zkrátka: chci si udělat svůj koberec, podle barev, které se líbí mně. Chci, aby klapal stav u nás..to je ono. Skládat barvy, materiály, hrát si s proužky. Podle svého.
V roce 2005 jsem si koupila první velký tkalcovský stav, pak další a další. Dnes jich mám už sedm – s různou šířkou osnovy, abych mohla tkát koberce i menší prostírky a běhouny.
Mám jen dvě ruce…a ty neumí odpočívat. Když nic nedělám, bolí mě. No ony mě vlastně bolí i od práce, ale je to lepší, než kdyby necítily nic. Už je mám taky mozolnaté.
Víte, to musí mít člověk v sobě – miluji vůni stodol, chlévů a starých chalup. Když do toho světa chcete vejít, musíte překročit vysoký práh – to je ta hranice do starodávných časů. Skloníte hlavu před nízkým dveřním trámem – to je poklona, projev úcty, pozdrav řemeslu, tradicím, našim předkům.
A tkaní do našeho života patří od pradávna.
Od těch starých dveří chalupy vedl koberec z hadříků až do kuchyně.
Do světničky. Domů.
Kobereček vede vaše kroky k cíli…a to je i má cesta.
Tak to cítím. 
 
srpen 2014

 

 

 

Jubilejní 40.číslo vlastivědné revue Valašsko – Muzeum regionu Valašsko – rozhovor str.29 

Pohádka o „Pilné tkadleně“ 

Bylo nebylo… určitě znáte známý začátek snad všech pohádek. Jednou z nich je i ta o Zlaté přadleně. Ta si svou skromnou povahou, pečlivou prací a šikovnýma rukama získala srdce pohádkového prince. A zase v jiném království žije tkadlena… A není to obyčejná tkadlena, je to Pilná tkadlena. Ano, opravdu s velkým „P“. Začněme ale pěkně od začátku, sedím v dílně u tkalcovského stavu na staré židličce, kde paní Petra jako malá sedávala se svou stařenkou a naslouchala povídání o zašlých časech… Právě na ní, na stoličce od staříčka stolaře, se zrodila láska a úcta k řemeslům našich předků, která se životem Pilné tkadleny vine jako červená nitka.

Paní Petro, kde se vlastně vzala Pilná tkadlena?

Stařenka Hovořáková mi tu pohádku o Zlaté přadleně často četla – jako malá jsem u ní bývala „na hlídání“, nebo jen tak „jdu k babičce“. Bydleli jsme totiž v jednom domě – jen o poschodí výše. Ten dům postavili naši staříčci vlastníma rukama, aby jim ho jiní vzali, ale to je zase jiné drama. Ze všeho nejvíc mě zajímala ta část pohádky, kde přadlenu zavřeli do hladomorny – to musel být strašný trest. Já totiž bez jídla nevydržím ani dvě hodiny – teda vydržím, ale to nevydrží pak nikdo se mnou. Kolikrát se stalo, že stařenka usnula mezi čtením – úplně přesně vím, že jsem brala pohádkovou knížku do ruky sama a předříkávala, slovo od slova, jako bych opravdu uměla číst. Byla to moje nejoblíbenější pohádka. Nemohla jsem vědět, že upředené nitě se stanou součástí mého dospělého života. Když tkaní předvádím na některé z akcí, hodně lidí si práci přadleny a tkadleny plete. A na to číhám a s radostí poučuji: „Byla jednou jedna zlatá přadlena s kolovratem a Pilná tkadlena s tkalcovským stavem.“
Moje maminka mi v první třídě napsala do památníčku: Buď vždycky pilná jako včelička…a pak bylo osudové vzít si pana Pilného za muže. I když nám láska nevydržela, každé jiné příjmení by nebylo to pravé. A nejsem tak troufalá, abych o sobě tvrdila jen tak, že jsem pilná. Moc náhod najednou, že? ☺

Poprvé jsme se setkaly na kurzu pletení proutěných košíků, Vás si však již dávno získaly ručně tkané koberce. Proč právě ony?

Na to je jednoduchá odpověď. Protože to hodně přibývá a brzy vidíte výsledek. ☺ Myslím, že každý člověk by měl mít nějaké plány – čím se živit, čím se bavit, čím nepromarnit svůj čas. Moc se mi líbila keramika – tento sen se mi splnil v rámci mé profese – vedu ve škole keramickou dílnu. Pak jsem chtěla paličkovat, ale to je tak titěrná záležitost, že se k mé hyperaktivní povaze nehodí. Na tkaní jsem pomýšlela, ale kde jen tak pořídit tkalcovský stav, když ten v rodině od stařenky spálili, jako nepotřebný krám… Jako mnoho z nás jsme ale posílali obnošené oblečení na slovenskou Oravu, kde nám hodná paní koberce tkala…, měli
jsme je všude. A moc mě bavilo hledat pyžamo, šlapkáče, zástěru, šaty, košili v těch barevných pruzích. A pak to zkrátka všechno zapadlo do sebe – našla jsem si výrobce stavů. Nechala si poradit, jak navázat osnovu a postupně zabrala materiálem všechna prázdná místa našeho domu. Někdy v noci mám sny, že plavu v barevných klubíčkách jako strýček Skrblík ve zlatých mincích. Baví mě skládat barvy a hrát si na barevnou cestičku – jablíčkovou, podzimní, duhovou – kobereček je přece cestička, odněkud někam a zase zpátky. No a pak mám v hlavě pořád husí hejno. Třeba se mi splní i tento sen. ☺

Pojďme zpátky do minulosti. Kdy a v jaké podobě se ručně tkané koberce na Valašsku zabydlely?

Podle dostupných historických materiálů, na které tedy nejsem odborník, ale spíš mě zajímalo, co lidem o tkaní a tkalcovství říkat, jsou ručně tkané koberečky jakoby posledním krokem před koncem podomáckého tkaní vůbec. Že se tkalo plátno a sukno skoro v každé chalupě a značná část takto zpracované lněné úrody nebo ovčí vlny se musela odevzdávat, je asi všeobecně známé. Výrobu těchto lněných a vlněných tkanin převzaly továrny – století páry a vynálezy tkalcovských stavů na parní a elektrický pohon znamenaly konec podomácké výroby chalupníků, pasekářů. Zbyly tkalcovské stavy. Na nich tkalci zpracovávali tkaniny pro svou potřebu. Z tkanin a oděvů, které byly vyřazeny z běžného užívání, se staly koberečky.
Osnova zůstala lněná nebo vlněná, později levná bavlněná a útek byly právě proužky starých košil a podobně. V knížce Děti z Bullerbynu je popisováno, jak maminka střádá každý kousek vyřazené textilie, aby mohla dcerce utkat kobereček do nového pokojíčku. To mi leží v hlavě od dětství – střádala, nic nevyhodila. A i když příběh dětí není od nás, ale ze švédského venkova, myslím, že jako příklad je skvělý. Také je zajímavé, že tkalci byli převážně muži, zatímco ženy připravovaly přízi předením na kolovratu a obstarávaly všechny ostatní
potřebné práce kolem.

Takže i Vy tkáte z vyřazených textilií a řečeno dnešním jazykem zrecyklujete doslova vše? 

Říká se tomu nějakým složitým anglickým výrazem, ale já si ho nejsem schopná zapamatovat –prostě zpracovávám zůstatky z textilní výroby a spotřebitelský textil. Pokud je materiálem spotřebitelský textil, můžete u nás na zahradě vidět celé léto barevné hromady, jako v třídící lince. A pak na šňůrách vlající oranžové, žluté, zelené, strakaté povlečení, prostěradla, závěsy, ubrusy. Tato doba je pro mě rájem. Miluju pohled na plnou zahradu voňavého prádla! „Jedu“ na dvě pračky a myslím, že bych mohla některému z výrobců praček dělat zkušební pradlenu.

Cestou kolem Vašeho domu na Novém Hrozenkově si ale také nelze nevšimnout sušících se lněných snopů…

Ano, jsou tam a ještě chvilku vydrží, než se najde chvíle na další zpracování. To byl takový pokus, jestli bychom uměli pěstovat přadný len v horských podmínkách na vypůjčeném kousku pole. Dokázali jsme to, ale bohužel nemáme kde pokračovat – to až budeme mít náš statek. Jednou. Ale lámačku na len i kolovrat už mám! ☺

Navazujete na rodinnou tradici?

Dá se to tak říct. Z vyprávění vím, že u stařenky v rodině tkali odjakživa. A stařenka vyráběla bílé valašské přízové podkolenky na stroji, který je nenávratně pryč. A přeneseně navazuji na stařenčinu oblíbenou průpovídku: „Opravdu, neslíbím vám to, mám toho moc, ….a kdy byste si pro ně přišli?“ Ona totiž paní Hovořáková byla vyhlášená pekařka vdolků a měla opravdu plno objednávek. A neuměla říct ne. Často na to myslím, když někomu říkám, že opravdu toho mám moc…a kdy si přijdete? ☺

Ke kraji svých předků máte velmi blízko, promítá se to i do Vaší tvorby?

Myslím, že ano. I když v moderním barevném pojetí. Pro mě je důležité zachování tradičního postupu.

Své umění si nenecháváte jen pro sebe, ale pořádáte i kurzy. 

Nevím, jestli zrovna umění, ale tak nějak cítím, že je důležité lidem ukázat, že to není jen takové přehazování osnovy sem a tam. Na kurzech začínáme pěkně od začátku, stříháním látky na proužky. Ono totiž tkaní je opravdu už pak jako dovolená. Nejhorší na čas a dřinu jsou přípravy. Je pro mě překvapivé sledovat, jak těžké je třeba stříhat rovně. Ale abych nebyla moc přísná, klepu na dřevo, všechny naše kurzistky byly šikovné a odnesly si domů svůj první kobereček. Je milé se s nimi loučit a vidět, že nelitují ani peněz ani času.

Ve Vaší dílně je hned několik stavů. Všechny asi nebudou jen na koberce, nebo ano? 

Tři stavy jsou primárně určené na koberce nebo prostírky, na ty si nenechám sahat. Další dva jsou do zálohy, na třech učím na kurzech a jeden máme na hraní – tkají se na něm vlněné šály a tak podobně.

Ačkoliv moje další otázka patří spíš na jiné místo našeho časopisu, nedá mi to se nezeptat: čím je pro Vás Valašsko? 

Můžu bez dalších komentářů? ☺ To by byly romány!
Seřazeno podle mé oblíbenosti: Selský rozum. Vůně kravského a ovčího hnoje. Mravenčí kopky a mateřídouška. Z kopce a do kopce. Paseky, které už asi nikdo nehledá. Elektrické ohradníky a moje nářky: to nepřeskočím…, to nepodlezu…, tam se nedostaneme. Houfy udivených dovolenkářů s frgálem v ruce – helééé, nejsou todle ti Valaši? Helééé, asi ovcééééééééééééé nééé? Uřvanci na cyklostezce – ti němí prominou. Lesy, co tu před 40 lety nebyly a za 10 let opět nebudou. Zbořené dřevěnice a místo nich domy. Prý krásné.
Tenkrát slib daný rukou byl zkrátka napořád.
Bývalo tady tak nějak lépe, tišeji, skromněji, pokorněji…nebo jsme byli jiní my?

Pracujete jako vychovatelka ve školní družině – z mého pohledu se jedná o úžasné a vzájemně inspirující spojení. Je tomu skutečně tak – a daří se Vám pro tvořivou práci, potažmo přímo stará řemesla, nadchnout své žáky? 

Je to úžasné. Můj muž mi říká, že jsem kvočna. Stačí tři dny bez dětí a jsem nesvá ( teda říká to jinak, ale taková slova jsou zakázaná) …na dovolené přitahuju všechna mláďata a ke konci pobytu kdekoliv mám „svou drůžu“. Zážitky nepřenosné a nesdělitelné. A jestli jsou nadšení? Snad stejně, jako já… Zrovna teď máme ve třídě kolíkové stávky a na zítřejší ohlášené hospitaci pana inspektora prostě tkaní nemůže chybět. Uvidíme, jak si povede ☺! 

Paní Pilná, moc děkuji za rozhovor. A také za to, že patříte k těm „srdcařům“, díky kterým není Valašsko pouhým prázdným slovem, ale stále žije! 

Ivana Spitzer Ostřanská 

A zatímco jsme si spolu s Pilnou tkadlenou povídaly, smály se a vzpomínaly, jen tak mimochodem, s lehkostí a řemeslným fortelem, vznikla další barevná cestička…

květen 2018  

 

Rozhovor v časopise ROZMARÝNA říjen 2020 

 

Srpen 2020

Zpráva z dovolené:

Čím jsem starší, tím je pro mě i okolí nejlepší zůstat doma nebo na chalupě.

Nerada cestuji. Ve vlaku se bojím, že mi ukradnou tašky, v autobuse mám málo místa, autem je to sice pohodlné, ale zase musíme zastavovat na skoro každé pumpě, protože se mi chce. Rady o lesíku si nechte, protože za 1. dálnice a za 2. kdybych si přidřepla, už nevstanu. A do letadla mě nikdo nedostane!

Každý to máme jinak.

Nesnáším balení. Všechno musím mít náhradní a ještě do třetice pro jistotu, určitě se totiž hned prvním jídlem ušpiním tak, že to bude ostuda.

Nesnáším vybalování, protože to všechno náhradní a pro jistotu zase musím vyprat a uložit.

A to triko jsem si nepokapala.

Ale ze všeho nejdůležitější je fakt, že jsem na všech cestách prostě nesnesitelná. Pro sebe i okolí. Proč? Jenom mně donesou jídlo, které jsem si neobjednala a čekám na něho celou věčnost. Paní v pokladně mi neodpoví na pozdrav, zaplacené kafe s mlékem s sebou mi dají bez mléka, průvodce mluví potichu a jen s těmi, co stojí hned u něho. Zvířata v ZOO nejsou vidět, stojíme v koloně a mně se chce, mám hlad, nic s sebou nemáme k jídlu a v jediné hospodě široko daleko nevaří. V bistru došly bagety, z rozhledny vidím jen mlhu, květiny odkvetly, motýli budou až příští rok, voda je moc teplá, stezka je z příkrého kopce, parkoviště moc do kopce, bolí mě koleno a v žádném obchodě obrovského nákupáku nemají moji velikost.

Jo a můj muž nemá svatozář. A jestli by si ji po dovolené se mnou zasloužil? Musím ještě dlouze přemýšlet.

Nedivím se Kocouru Mikešovi. Po skončení putování s cirkusem Kludský si v Hrusicích vybudoval nový dům a nazval ho Zlatým domovem.

Má pravdu.

Zlatý domov!

PS: Jasně, všechny tyhle trampoty jsou malichernosti. Hlavně, že jsme zdraví!

PS1: Jasně, že jsme letos cestovali, pracovně, za vzděláním i odpočinkově: Velké Losiny, Praha, Lidice, Terezín, Liberec, Jaroměř, Hradec Králové atd.

PS2: Psáno na zadní stranu ještě nezaplacené faktury za nitě na tkaní v bistru na náměstí v Terezíně, 20. 8. 2020, čas 13.30 hodin, venkovní teplota 30 stupňů. Sedím u kofoly a čekám, až on dokončí služební povinnosti a vyzvedne mě. Jsem tu jen já a personál. Trvá to snad sto let.

PS3: Foto je z mé nové dílny na chalupě, kterou jsem dostala k našemu výročí. Dílna je ze zádveří, takže teď musíme chodit dovnitř kotelnou nebo balkonem. Asi má svatozář.

Červen 2020

Děkuji 3.A!

Jsou dny, kdy mi jde všechno od ruky tak nějak samo a přirozeně. A pak ty, co v nich nejde ani přemýšlet, natož něco tvořit.

Letošní jaro jsme si jich asi všichni užili dost. Místo leštění oken a šperkování příbytku v nenadále nabytých volných dnech jsem vyhlížela Korona a číhala, kdo u nás jako první kýchne. Kupodivu jako by se svět opravdu zbláznil, nebylo venku předpovídané horko, ale většinou lilo jako z konve, nebo bylo jen hnusně. Takže venkovní práce se omezily na kontrolu plnosti nádob na dešťovou vodu, inventarizaci slimáky sežraných rostlin a výsadbu nových. Takový koloběh a nové rituály.

Jasně, že jsem byla v dílně. A jasně, že jsem si to užívala. Protože práce je nejlepší doktor, stejně jako hlad je nejlepší kuchař. Trošku krkolomné, ale na splíny a černé myšlenky je prostě fyzická práce povznášející. Jen se k tomu přinutit! Dělání, dělání, všechny smutky zahání…

A pak se to stalo. Najednou byl červen a končila škola, která vlastně ani školou nebyla. Vzpomínáte na Vysílání pro školy našich mladých let? Já si z jednoho dopoledne, kdy jsem byla nemocná a z nudy sledovala zrnění, a pak právě to dopolední vysílání, pamatuji, že jsem se ze strachu schovávala za skříňku, protože vysílali příběh neposlušné Dorotky, co vzala sirky a škrtala na půdě tak usilovně, až ji zapálila. Strašně jsem se bála a nedokázala jsem televizi vypnout. Nebyly ovladače a jít k přístroji blíž … až k tomu ohni … to nešlo.

Takže když se letos vysílaly pořady pro děti uvězněné s rodiči doma, tetelila jsem se, jak krásné to bylo, a oddalovala jsem odchod k plotně, jen abych stihla povídání o sýkorkách a Hejného matematiku. Žádná Dorotka se sirkami. A přesto jsem tu desku nedokázala vypnout. Tak milé to vyučování najednou bylo…

Na monitoru zablikal vykřičník. Pro ty, co netuší: blikající vykřičník je známka toho, že někdo koupil můj koberec a já mám kliknout, abych objednávku přijala. Psala paní, že na poslední chvíli řeší, co věnovat paní učitelce a že se s rodiči 3.A dohodli, že jako dárek a poděkování by se hodil můj modrý koberec. Paní učitelka totiž vysílala a vyučovala na dálku z karantény z horské chalupy a rodiče, když viděli ve svých mobilech stylový prostor dřevěnice, si myslí, že by se tam paní učitelce ten můj koberec hodil.

Konečně někdo, kdo ví, že dostat čokoládu je sice hezké, ale kdo se těmi desítkami tabulek má celou dovolenou cpát?!

Usmívám se. Kdyby nebylo mimořádného stavu, mobilních linek a paní učitelky na chalupě, 3.A by neměla ani tušení, že jsem. Opačně to zjištění ale nefunguje, protože já dobře vím, kolik skvělých rodičů a úžasných nejen třeťáků existuje… ve školství jsem už 35 let.

A co jsem tím chtěla říct?

Děkuji 3.A! A na zdraví paní učitelce!

A na vás ostatní se těším kdykoliv, nejen když budete potřebovat originální dárek.

léto 2018

Jak fotit… aneb úplně jednoduchý návod

Jak prezentovat pilné tkaní, aniž by koberec ležel jen tak na podlaze nebo trávníku? Přeci jen, tolik krásných romantických zákoutí, bez vystěhování většiny nábytku a rušivých rohů, doma nemáme a jakkoliv se snažíte, trávník nikdy není tak čistý, jak se na první pohled zdá.

Zde je jednoduchý návod, jak potíže vyřešit:

Plot z březových větví

1. V době zimního mýcení stromů vyhlédneme příhodné místo kácení, ochotného dřevorubce a zajistíme dopravu domů. Z celého stromu nám postačí jen tlusté větve, které šikovný muž (váš nebo od sousedů) umí bez úrazů rozřezat podélně na půl. Genderově nekorektní, ale neznám žádnou ženu, která by tohle dělala. 

2. Nastává čas trpělivého čekání na příhodnou dobu, kdy bude „nálada“ nebo příležitost k výuce praktických dovedností dětí a mládeže.     

3. Tyčky je nutno seřadit podle tloušťky a velikosti do plotu a přišroubovat takovým tím přístrojem, co je na to vymyšlený. 

4. Plot zpevníme podélně i napříč.  

5. Už vypadá jako opravdový plot.   

6. Podle desky naznačíme čarou, kde budeme zařezávat – nejdříve měříme, pak řežeme. 

7. Dbáme na bezpečnost, proto dokumentujeme z dálky.  

8. Obrátíme plot břízovým vzorem vpřed.  

9. Fotíme zkušební obrázky, chválíme a vyjadřujeme spokojenost.  

 10. To by v tom byl čert, aby fotky teď nevypadaly exkluzivně!  

O létajícím koberci

Ve své dílně jsem nejraději sama…se svými klubky stejně vyplňuji většinu prostoru a když už někdo přijde na kus řeči, zavazí, a je nasměrován do křesla  pro hosty v koutě.

Co mi nevadí, je starý dobrý rozhlas…existuje milion stanic, které vysílají v každé půlce písničky více méně podařené nebo hloupé reklamy a rádoby vtipné poznámky akčních reportérů. To mě rozptyluje a většinou i rozčiluje. Nejlepší pro klid duše a přibývající metry je  Dvojka.  Je jiná, a především tady hrají české hity. Takový Suvenýr, suvenýr Waldemara Matušky a Lady karneval božského Karla nemá konkurenci a spolehlivě mě dostane do tempa. No hold už nejsem nejmladší a pamatuji i takové rytmy.  

Zabrána do myšlenek a protahování útku jsem zaslechla známý hlas. Ano, spisovatelka a nakladatelka Slávka Kopecká a její glosa o malířské pověře, že největší pocta žijícímu umělci je to, když je tak zvaně kradenej…když se některé z jeho děl natolik zalíbí, že zkrátka z galerie zmizí a z milovníka umění je rázem zloděj.

Tak vážení, jsem poctěna, ač nejsem umělec, jsem už taky ukradená…!  

To bylo tak: na jednom z  veřejných tkaní na akci řemeslníků přišla ke mně a mému tkalcovskému stavu paní, mile se usmívala a po chvilce sledování se rozpovídala. „Měla jsem od vás koberec…“ ztuhly mi svaly a v hlavě začalo hučet: proč ten minulý čas? Na svou práci jsem pyšná, přece se nemohl rozpárat. Všimla si mého zděšení a uklidnila mě. „Víte, já jsem vlastně měla koberce dva – jeden od vás, krásný, sněhobílý. Druhý, ani nevím odkud, takový chudáček vypelichaný to byl,  bylo mi ho líto vyhodit. Oba jsem vyprala a pověsila na balkon. Zafoukal vítr a koberce, stejně jako v pohádce, staly se létajícími a přistály pod balkonem na trávníku. Než můj syn proběhl panelákem ven, sněhobílý zmizel. Prostě ho někdo ukradl.“

Když si to teď po sobě čtu, napadá mě: co když nejsem ukradená? Co když jsou moje koberce opravdu létající? Aha… 

napsala Petra Pilná, tkadlena

15. ledna 2017

4 thoughts on “Moje utkaná cesta”

  1. Nové stránky! Krásně zpracováno, co tkadlenka dostala do vínku. Přeji, ať se dílo daří a přináší radost nejen autorce, ale mnoha, mnoha lidem!

  2. Dnes jsme meli stesti a pani tkadlenku jsme potkali v Arboretu Novy dvur.Musim se poklonit nad takovym umenim.Neuveritelne nadherne veci,krasna prace.Hezci koberce jsem snad nevidela.A dostala jsem od manzela nadhernou tkanou kabelku 🙂 Moc dekuji a preji Vam spoustu krasnych dni!

  3. Děkujeme za příjemné setkání u tkaní a pochvalu, Vám i celé rodině hodně zdraví a úspěchu v životě. P.

Napsat komentář